níže na stránce:
- Filmový festival Jeden svět
- Dopisy v ulicích
- akce s uprchlíky

Filmový festival Jeden svět

Náramky od Kamar / 23 min.
Mame Ngor- kluk ze skládky / 15 min.
Kluci v ofsajdu / 3 min.
Citlivé záležitosti – Michal / 6 min.

Citlivé záležitosti
Krátký dokument je zpracován atraktivní formou: jednotlivá vyprávění hlavních postav byla zachycena digitální kamerou a následně animována na počítači. Obrázky humorným způsobem přibližují nejen zážitky postav, ale i jejich přání a fantazie. Vznikly tak zábavné, a přitom citlivé portréty dospívajících dětí. Série vyhrála dětské divácké hlasování na festivalu Jeden svět 2007.  

Dřív si lidé po telefonu pletli Michala s holkou, ale teď už mu hlas naštěstí zhrubl. Zato ve sprchách už dlouho sklízí obdiv spolužáků. Jako jednomu z prvních mu totiž začaly růst chlupy v podpaží. I tak ale, zdá se, nemá vyhráno. Ještě by potřeboval, aby mu začaly pořádně růst vousy, a pár mužných chlupů na prsou by se také hodilo.

Ve filmu sledujeme dvě íránské kamarádky Maryam a Sáru, které si cestou ze školy sundavají šátek, tradiční pokrývku hlavy, a inspirovány vzhledem dvou prostovlasých modelek ze zahraniční reklamy v novinách si hrdě vykračují ulicí. Příjemné odpoledne jim ale zkazí skupinka kluků hrajících na ulici fotbal. „Proč vlastně nemůžeme hrát fotbal stejně jako kluci?“ ptají se samy sebe, i když dobře vědí, že v tradiční islámské společnosti je něco podobného pro ženy nepřípustné, a někde přímo zakázané. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jíž je fiktivní příběh snímku inspirován, se ale píše o rovnosti mužů a žen, a proto Maryam se Sárou nakonec zorganizují pravý dívčí fotbalový zápas.

Formálně vytříbený dokument upozorňuje na zoufalou situaci mnoha afrických dětí, které jsou nuceny místo školní docházky těžce pracovat v životu nebezpečných podmínkách. Na obří skládku Mbeubeus přivážejí nekonečné kolony nákladních vozidel z nedalekého senegalského hlavního města Dakaru více než tisíc tun odpadu denně. I přes obrovský zápach, hrozbu infekce či nebezpečí zranění se těmito odpadky prohrabují tisíce chudých Afričanů, včetně zhruba tří set dětí. Jedním z nich je i Mame Ngor, který tu celý den hledá měděné či hliníkové dráty. Svůj úlovek si musí před ostatními pečlivě střežit a navečer ho prodává do sběrny. Peníze, které vydělá, odevzdá otci a sní o tom, že jednoho dne odjede do Evropy. Nad svým osudem nenaříká a raději si ve volných chvílích zahraje s kamarády fotbal.

Hlavní postavou snímku je jedenáctiletá indická dívka Kamar – výřečná, bezprostřední a hlavně předčasně dospělá. Místo školy či dětských her se svými vrstevníky musí totiž pomáhat v domácnosti a tvrdě pracovat. Společně s matkou a mladšími sourozenci zdobí levné plastové náramky blyštivými kamínky. Ty jsou tak rozžhavené, že se Kamar při práci často bolestivě popálí. To jí ale tolik nevadí. Mnohem více ji trápí, že jí matka nedovolí chodit do školy. Bez jejího přivýdělku by totiž rodina jen těžko vyšla. Kamar se ale svého snu o vzdělání nevzdává a každý den se modlí k bohu, aby vyslyšel její přání a umožnil jí naučit se číst a psát.

Členky afghánské ženské fotbalové reprezentace dokázaly pílí a pravidelným tréninkem proměnit své nadšení ze hry v historický úspěch, když na turnaji ženských fotbalových týmů v Pákistánu postoupily nečekaně až do finále. Ještě před deseti lety by ale o něčem podobném mohly jen snít. Pomocí archivních záběrů a rozhovorů s dívkami film připomíná, že v době vlády Tálibánu bylo afghánským ženám mimo jiné přísně zakázáno vzdělávat se, používat kosmetiku, smát se nahlas na veřejnosti, nebo dokonce sportovat. Přitom právě úspěch ve sportu je pro řadu afghánských dívek nejen ideální příležitostí narušit zažité stereotypy tradiční „mužské“ společnosti, ale i příslibem lepší budoucnosti. Navzdory přetrvávajícímu nebezpečí a nejistotě v zemi představuje dokument afghánskou generaci, která si může dovolit mít jisté ambice a vyhlížet do budoucnosti s většími nadějemi.

Jeden svět 2008

I v tomto školním roce jsme se zúčastnili filmových projekcí festivalu Jeden svět. tercie B navštívila představení Lakšmí a já a septimy film Železné dámy Libérie. Níže jsou krátké noticky k filmům ze stránek Jednoho světa a komentáře tříd:
Lakšmí a já / Nishtha Jain / Indie, Dánsko, Finsko, USA/ 2007 / 59 min. / věk 12 +
Přestože je Bombaj považována za světovou metropoli, přetrvává zde tradiční kastovní systém a velké sociální rozdíly. Indická režisérka Nistha Jain se rozhodla natočit film o dvacetileté Lakšmí, která jí pomáhá v domácnosti a jež se živí jako služebná v bohatých rodinách. Lakšmí pracuje deset hodin denně sedm dní v týdnu za měsíční plat, který se z pohledu jejích zaměstnavatelů rovná jedné větší večeři. Způsob oblékání, vztah ke vzdělání či k ženské a mužské roli – téměř vše ji odlišuje od rodin, které ji zaměstnávají. Během natáčení, které trvalo rok a půl a jež nás zavede jak do bytů Lakšmíiných zaměstnavatelů, tak do chudinské čtvrti, kde se svou rodinou bydlí, nastane několik dramatických zvratů. Ty postupně ovlivňují vztah obou žen a nabourávají tradiční indické sociální stereotypy. Když se autorka filmu postupně dostává hlouběji do Lakšmíina života, je sama nucena přemýšlet nad jejich vztahem – je stále její zaměstnavatelka a zároveň filmařka, nebo její přítelkyně?
Komentář tercie B:
Dne 10. 3. se třída tercie B na jednom z filmů festivalu Jeden svět – Lakšmí a já (Nishtha Jain / Indie, Dánsko, Finsko, USA/ 2007). Zde je krátké shrnutí filmu a naše názory:
Indie, Bombaj: Dvacetiletá Lakšmí pracuje jako služebná v bohatších rodinách deset hodin denně, sedm dní v týdnu. Její měsíční plat se z pohledu jejích zaměstnavatelů rovná jedné větší večeři. Během natáčení, které trvalo rok a půl a jež nás zavede jak do bytů Lakšmíiných zaměstnavatelů, tak do chudinské čtvrti, kde se svou rodinou bydlí, nastane několik dramatických zvratů (Lakšmí onemocní, začne žít s mužem z jiné kasty…). Ty postupně ovlivňují vztah obou žen a nabourávají tradiční indické sociální stereotypy.
Naše názory:
+ film ukazuje problematiku nerovnoprávnosti dávno zrušených kast a rozdíly mezi postavením žen a mužů v Indii
+ líbilo se nám, že to bylo vlastně z prostředí těch nižších kast... Protože tahle si alespoň dokážeme představit, jak se tam skutečně žije
+ slyšeli jsme originální znění (film nebyl dabovaný, ale s titulky)

- film byl s titulky – museli jsme „běhat očima po plátně“
- občas nebyly jasné vztahy mezi kastami a podkastami (např. čím byly rozdílné kasty Lakšmí a jejího muže)

Celkově se ale film, ukazující na problematiku kast v Indii, naší třídě líbil a doufáme, že uvidíme více filmů tohoto festivalu.
Zpracovala M. Šefferová

Železné dámy Libérie / Daniel Junge, Siatta Scott Johnson / 2007 / 52 min. / věk 15 +
Po čtrnácti letech občanské války byla 16. ledna 2006 do prezidentského úřadu v Libérii oficiálně uvedena Ellen Johnson Sirleaf, která se tak stala první svobodně zvolenou ženou v čele nejen tohoto státu, ale v Africe vůbec. Mnoho voličů, a zejména voliček, ji vnímalo jako symbol míru a jako osobnost, která dá do pořádku zemi zničenou dlouhými boji. Sirleaf přezdívaná „Železná lady afrického kontinentu“, absolventka Harvardu, která získala zkušenosti jako ministryně financí, pracovnice OSN a ekonomka Světové banky, po svém nástupu prosadila do vlády a důležitých úřadů mnoho dalších výjimečných žen. Podaří se jim společně prosadit fungující demokracii a zlepšit problémy, které Libérii sužují stejně jako většinu jiných chudých afrických států? Navíc v zemi, kde muži mají výsadní postavení a představa ženy jako prezidentky je pro řadu z nich stále nepřijatelná? Snímek sleduje jeden rok v životě těchto žen, které se musejí vyrovnávat s nesnadnými úkoly. Tvůrci dokumentu měli umožněn přístup na řadu politických jednání a kromě zásadních politických kroků se jim podařilo zachytit především osobní stránku liberijských političek.
Septima A: (O. Ekl)
Jeden svět je název festivalu dokumentárních filmů o lidských právech a patří mezi nejvýznamější festivaly tohoto druhu v Evropě. Konal se 5. až 13. března a v rámci výuky jej měly možnost navštívit i dvě třídy z našeho gymnázia (konkrétně se jednalo o obě septimy). Promítání se uskutečnilo ve středu 5. března. Jednalo se o dokumentární film Železné dámy Libérie a pojednával o současné politické situaci v zemi a o vládě žen.
Poté následovala debata s členkou občanského sdružení Nesehnutí. Zajímal ji náš názor na postavení žen ve společnosti, zda mají stejné možnosti, či zda nejsou diskriminovány. Debata se však brzy začala ubírat jiným směrem a skončila tím, že jsme se dohadovali o tom, co vlastně znamená slovo feminista. Nic moc rozumného jsme si z toho neodnesli.
Opačným případem byl ale onen zmiňovaný snímek, který ukazoval zemi po roce vlády žen. Z dosažených výsledků se dá uvažovat nad tím, jak moc situaci v zemi pomohly. Nechám každého, ať o tom popřemýšlí sám, ale podle mého názoru je nynější stav určitě lepší než byl dříve, i když nemám pocit, že by to bylo způsobeno oním ženským prvkem.



Jeden svět 2007

Tercie letos navštívily filmové představení v rámci festivalu jeden svět, který každým rokem přináší témata související s lidskými právy. Společně jsme shlédli dva dokumentární snímky, po nichž ještě následovala krátká diskuse. O čem přesně oba různorodé filmy byly a jak dalece dokázaly zúčastněné oslovit, nejlépe vypoví žáci sami:

Herkules – „Tento film vypovídal o dvanáctiletém klukovi, který žil se svou rodinou v Polsku. Oba rodiče měl nezaměstnané a musel se o ně z velké části sám starat (sbíral spadané uhlí u kolejí, nosil různé věci do šrotu…). Za to se mu rodiče nijak neodvděčili, naopak si sprostě nadávali, kouřili a pili alkohol. I přesto všechno si jich ale Herkules vážil. Příběh končí událostí, při které jsou na sebe výjimečně všichni hodní – svatým přijímáním.“

Šahín – „Šahín, kurdská dívka, musela jako tříletá holčička uprchnout se svou matkou z Íránu. Po několika letech se usadili ve Finsku. Zde se postupně sžívala s naprosto odlišnou kulturou, učila se jiný jazyk a poměrně složitě si hledala nové přátele. Šahín nakonec žije v dobrých podmínkách, ale musela si toho pro ně hodně vytrpět. Sama navíc ve filmu sděluje, že proti její národnosti má stále mnoho lidí předsudky, které se snaží složitě vyvracet.“
…
„Je těžké tyto filmy srovnat, protože každý hovoří o jiném problému v jiných poměrech. Mě se více líbil film o Šahín, protože už není nic neobvyklého, že v ČR žije hodně cizinců. Navíc přece nezáleží na tom, jak ten člověk vypadá, ale jaký je uvnitř.“
…
„Myslím si, že kdyby otec Herkula tolik nepil, určitě by se měli líp. Možná by pak mohl dostat práci, vydělat nějaké peníze a koupit rodině alespoň více jídla. Asi by ani tak nebyli žádní boháči, ale mohli by vést důstojnější a spokojenější život.“
…
„Herkules dělal všechno proto, aby svým rodičům pomohl. Nezbývá mi nic jiného, než mu držet pěsti, ať mu to vydrží a jednou se mu podaří z tohoto začarovaného kruhu života na okraji společnosti vystoupit.“
…
„Mám pocit, že se všechno, co se týká tématu jiných kultur a národností, moc řeší. Možná je to tak jen z mého pohledu, protože s nimi nemám žádnou negativní zkušenost. Na bývalé škole jsme měli ve třídě dva Arménce a černocha. Nikdy se mezi námi otázka jiné barvy pleti nebo národních zvyků neřešila a nedělaly se mezi námi rozdíly. Myslím, že je to tak správně.“

Ve dnech 14. -  16. III. 2006 se naše škola účastní filmového festivalu Jeden svět 2006 pro školy. V úterý 14. III. 2006 septima a 3. ročník shlédly film Šadja, ve středu sexty navštívily představení filmu Nade vší pochybnost a ve čtvrtek tercie jdou na filmy Tomek a Myrta a její táta. Jak je zvykem tohoto festivalu, po shlédnutí dokumentů je dán prostor pro diskusi s některým aktivistou na poli lidských práv.

Ze stránek Jednoho světa nabízíme krátké medailonky jednotlivých filmů:

Šadja

Od svých osmi let se izraelská Arabka Šadja Zouabiová věnovala karate, a to velmi úspěšně. Má plnou skříň trofejí, je mistryní světa a hvězdou izraelského národního týmu. Její muslimská rodina žije po celé generace v Tamře v Galileji. Dívčin otec Mazen je velice liberální, vždy podporoval sportovní kariéru své dcery a bránil ji před konzervativní částí rodiny. Nekonvenční sedmnáctiletá Šadja, která se přestala modlit, se před kamerou chová vzdorovitě. Jako jediná muslimka mezi členy izraelského reprezentačního týmu v karate míří na mistrovství světa v Jižní Africe. Tady při setkání s palestinským družstvem dochází k několika vyhroceným situacím, které Šadju přinutí zamyslet se nad svým původem. V průběhu filmu se také postupně vynořují důležité otázky. Bude si nespoutaná Šadja vědět rady, jak vyřešit situaci se svými bratry, kteří otevřeně odsuzují její přístup? a co udělá se svým zasnoubením, o kterém rozhodla její rodina?

Tento film shlédli studenti septimy a 3. ročníku. Zde jsou jejich komentáře:

      Film o arabské dívce Šadje mě mile překvapil. Tento snímek se nesnažil vnucovat divákům žádný názor, ale jen nenásilnou formou přiblížit lidem život v muslimských zemích a izraelsko-palestinské vztahy.Líbilo se mi, že nešlo o to, udělat ze Šadje chudinku, které politika, náboženství a tradice znepříjemňovaly život, ale jen ukázat našinci společenské poměry v tak odlišné zemi od té naší.
      Nemám ráda náboženské fanatiky, feministky ani nic podobného. Ale také mi vadí nesmyslná pravidla a lidská omezenost. I v západním „pokrokovém“ světě existuje diskriminace /nejen žen/, i když to ani zdaleka není tak patrné jako v některých arabských zemích.U nás má ale přece jen větší „cenu“ žena než koza. Jak se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“
      Diskusi, co následovala po shlédnutí filmu bych hodnotila „dobře.“ Bylo mi líto toho pána, který tak moc chtěl být na něco tázán. Dobře vím, jak se asi cítil, ale taky mám pocit, že toho vlastně ani moc nevěděl. Svými odpověďmi na mě nepůsobil jako odborník na danou problematiku, ale spíš jako cestovatel lehce znalý tamních poměrů. Myslím, že pro publikum bylo přínosnější spíše poslouchat dotazy ostatních. Padaly tam otázky, které se týkaly postavení žen v arabské společnosti, polygamie, výchovy dětí, interrupce nebo náboženství.
      Je veliká škoda, že se školou na podobné akce nechodíme častěji. Zdá se mi to lepší než přednášky zaměřené na drogovou prevenci a podobně.
Petra Beránková, 3. ročník

Šadia je mladá izraelská Arabka, která vidí svou budoucnost v karate. To je ale ovšem pro její okolí zcela nemyslitelné… Tento dokument zcela jasně odráží současnou náladu v místě střetu rozdílných kultur. Na jedné straně „západně“ smýšlející mladá Arabka a její otec, který ji v karate velmi podporuje, a zbytek rodiny (bratři, sestra, matka), kteří chtějí mít Šadiju jako v ničem nevybočující konzervativní sestru. Tato zatvrzelá představa je téměř hraničící s nevraživostí ze strany nejstaršího bratra. Ten zaplatí Šadiji svatbu s mladým Arabem, který se zpočátku staví k úspěšné kariéře své úspěšné manželky velmi tolerantně. Po pár týdnech manželství ale změní svůj přístup a chce mít z Šadiji klasickou arabskou manželku, která se stará o domácnost a manžela a rodí děti. Šadia se s tímto osudem nejprve nechce smířit, ale později je zlomena. Musí se přizpůsobit.
V celém dokumentu je několik drobností, které jsou velmi zajímavé: na mistrovství světa v katarakte se přijde izraelský trenér za arabským s tím, že by obě reprezentace mohly trénovat společně. Arab to odmítne s tím, že by to vypadalo příliš mírově, ale to ve skutečnosti není. Tato krátká událost zcela jasně odráží nynější situaci na Blízkém východě. Snaha o domluvě je, ale zejména Arabové nechtějí ustoupit ze své hrdosti. Možná by jim to bylo vyčítáno od radikálů, jako náznak ústupku… Druhým zajímavým okamžikem je samotná svatba odporující s Šadijinou touhou vymanit se z konzervativního způsobu života. Jako by si ani ona samotná neuvědomovala dopady manželství. Pochopí je, ale příliš pozdě, zcela rezignovaně…

Michal Vít, septima

Nade vší pochybnost

Poválečná Evropa slibovala, že už nikdy nedopustí, aby existoval jen jeden národ a jedna rasa, tedy aby jedna skupina lidí systematicky vyhlazovala druhou. Přesto došlo v bývalé Jugoslávii ke genocidě, navíc za přihlížení Organizace spojených národů. Autorka dokumentu Mina Vidakovičová se vrací k masové vraždě ve městě Srebrenica a zaznamenává výpovědi těch, kteří událost přežili. Přímá svědectví účastníků srebrenického masakru v místech, kde k němu došlo, jsou tím nejlepším argumentem usvědčujícím pachatele ze zločinu. Generál Ratko Mladič nebo sám Slobodan Miloševič, iniciátor většiny válečných zločinů, které se odehrály během války v Bosně a Hercegovině, jsou filmovým střihem konfrontováni se zbylými obyvateli Srebrenice. Režisérka navíc pracuje s videozáznamy z průběhu vyhlazovací akce pořízenými přímo členy jednotek. Zachycují transport obyvatel Srebrenice pod záminkou falešných obav o jejich bezpečí, oddělení mužů schopných vojenské služby od ostatních i různé metody hromadných vražd a maskování hrobů. Dodnes nebyla všechna těla objevena, a proto není znám ani přesný počet obětí, což má vliv na výši trestů odsouzených. První momenty dokumentu Nade vší pochybnost se věnují stanovení norimberských zákonů, po nichž následovalo budování koncentračních táborů, jejichž existenci někteří lidé dodnes navzdory všem důkazům zpochybňují. Film Miny Vidakovičové pomáhá historické paměti Evropy, aby nezapomněla na jednu z genocid dvacátého století.

Na tento dokument šli studenti sext. Jejich komentář:

Genocida. Stále opakující se téma od počátku věků. Vždy se objeví jeden národ, který má domnělé právo nad životy druhých. My, studenti, o nich slýcháme v hodinách dějepisu. Ovšem školní dějepis se ohlíží daleko do minulosti. To, co se děje kolem nás nyní ho nezajímá. Proto jsme uvítali možnost shlédnout film režisérky Miny Vidakovičové pojednávající o masové vraždě muslimů roku 1995 v enklávě Srebrenica, výstižně nazvaný Nade vší pochybnost. Využívá převážně autentických záběrů (z masakru i ze soudního procesu) a výpovědí očitých svědků.
A dojem, kterého jsem z něj nabyla? Ano, tyto události se nade vší pochybnost staly. Ovšem nic není černobílé a v tomto ohledu byl dokument jednostranný, rozdělený na oběti a jejich vrahy. Naprosto nevinné a absolutně vinné. Objektivnost byla opět upravena. Některé pravdy vyzdviženy, jiné potlačeny. Ale tak už to bývá. Nevím však, zda funkce dokumentu byla plně splněna. Dále mi zde chyběl jakýkoli úvod obecnějšího rázu. Člověk konfliktu v bývalé Jugoslávii neznalý, byl bohužel vhozen do událostí, které mu nebyly objasněny. Jako by divák přišel do půli filmu. Události v Srebrenici nám byly ukázány, ale jejich okolí a pozadí zamlčeno.
Jana Hodošiová, Sexta B

Tomek

Anna Wieckowska/Polsko/2004/28 min.

Dvanáctiletý chlapec se stará o svou šestičlennou rodinu i četné zvířectvo žijící v nevábném bytě v polském městě Lowitz. Nezaměstnaný otec zklamal jako živitel i jako funkční hlava rodiny, tedy jako člověk, jehož by si Tomkova matka mohla vážit. Chlapec tedy přebírá zodpovědnost za rodinu, vydělává něco málo peněz na obživu, nakupuje, uklízí a neúspěšně se snaží nezaostávat ve škole. Režisérka v krátkém dokumentu nenásilně konfrontuje záběry zahálejících členů rodiny s obrazy nabité každodennosti chlapcova života.
Film vznikl v předvánočním období, tedy v době, kdy se Tomek musí vypořádat s největším chaosem v roce, ale zároveň v době symbolických přerodů, rekapitulací, očekávání a přání do budoucna. Možná i toto časové umístění dává filmu jeho jedinečný ráz a obohacuje ho o další rovinu. Objevují se v něm motivy víry v lepší budoucnost, v možnosti člověka uspořádat si smysluplně život a zlepšit si svou sociální úroveň. V tomto bodě se film stává celospolečenským obrazem, který ukazuje Tomkovu vlast, Polsko, jako zemi, která se musí vyrovnat se svou komunistickou minulostí a chudobou a snažit se o přerod do vyspělého západoevropského státu.

Myrta a její táta

Málokdy si umíme přiznat své chyby a podívat se na věc z pohledu toho druhého. Myrtin otec Olaf trpí Parkinsonovou nemocí. První, co Myrta řekne do kamery, nezní zrovna nadějně ani soucitně. Podle ní je její otec teď už docela jiný, než jakého ho znala dřív. Když se mu roztřesou ruce při placení v tržnici nebo se jen těžko strefí vidličkou do pusy, chtěla by zmizet. Nejraději by se na otce rozkřikla, aby s tím už konečně přestal. Dobře ví, že nic z toho nepomůže, a proto je navenek trpělivá. Možná je to tedy poprvé, co si přiznává svůj vztek na otce nebo spíš na smůlu, za kterou nikdo nemůže. V rohu svého pokoje, při rozhovoru s režisérkou snímku Jelkou Anhaltovou, se snaží pochopit své rozporuplné pocity – vztek a lítost, které doposud potlačovala. Pak může dát šanci i pozapomenutému přátelství s otcem, který si i přes svou vnější proměnu ve staříka umí dělat sám ze sebe legraci.

 Veselá, Ghazalová

V ulicích krajských měst naší republiky se 13. května 2008 uskutečnila akce, při které se studenti obraceli na kolemjdoucí s žádostí o podpis dopisů požadujících zlepšení stavu lidských práv v Číně. Jedenáct studentů řečkovického gymnázia takto v Brně získalo 656 apelů, které putují k čínským představitelům.

Největší podporu získal dopis vyjadřující znepokojení nad příliš rozšířeným ukládáním trestu smrti v Číně, a to i za nenásilné trestné činy - s osobním poselstvím v této věci se na předsedu čínské vlády obrátili 223 pisatelé. Vězněného novináře Janga Tchung-jena (Yang Tongyan - na obrázku), který má za mřížemi strávit ještě 10 let, se zastalo 169 lidí, a rovněž dlouhodobě žalářovaného kyberdisidenta Chunga Ťin-čchiou (Huang Jinqiu) podpořilo 117 signatářů. Posledním případem, za který Brňané apelovali, je "zmizení" tibetské hudebnice Jamyang Kyi, která je z dosud nejasných důvodů držena na neznámém místě. O zlepšení její situace požádalo dopisem 127 osob; další lidé se obdobně vyjádřili již dříve prostřednictvím "bleskové" petice brněnské skupiny AI.

V úterý 26. VI. 2007 studenti septim naší školy (Anna Novotná, septima B; Václav Přibilík, Jana Vondrová, Lucie Chládková ze septimy A) navštívili uprchlický tábor ve Zbýšově, kde připravili několik her pro děti. Asi dvě hodiny jsme strávili na nízkých lanových překážkách, které se dětem velmi líbily. Setkali jsme se asi s patnácti dětmi, zejm. z Kazachstánu a jiných území bývalého SSSR, ve věku asi do deseti let. Také jsme hráli míčové hry. Další setkání s uprchlíky nás čeká opět v prosinci, kdy je zveme k návštěvě k nám do školy.
V červnu 2008 navštívili studenti septimy A a B Zastávku. Na oplátku zase přijeli uprchlíci v pátek 5. XII. 2008 na návštěvu naší školy. Program připravobali studenti obou oktáv ve spolupráci s prof. Havlíčkovou (výtvarná dílna) a prof. Vybíralem (tělocvična). Tříhodinový program (výtvarka, tělocvična a počítače) byl doprovozen návštěvou Mikuláše s dvěma čerty a andělem. Z celého programu pořizovaly záznam dvě televizní stanice (ČT a Brněnská 1).





2009

Roku 2009 se uskutečnila opět mikulášská pro uprchlíky. 7. XII. 2009 v pondělí studenti septim a oktáv uvítali na naší škole asi třináct dětí a několik rodičů, pro které si připravili program v počítačové učebně, v tělocvičně a ve třídě výtvarné výchovy. Letos byla připravena keramická dílna. Spolu s nimi se na realisaci podíleli i vyučující školy.
Na závěr podvečera přišel i Mikuláš s andělem a dvěma hrozivými čerty, kteří prověřili jednotlivé děti a podarovali je balíčky s několika dobrotami.
Fotografie a zpráva se připravují.
Akce proběhla v rámci Týdne lidských práv.